5.-7. stol. př.n.l.
Thales byl první řecký filosof, který se domníval, že voda je základní látkou z níž se skládá vše; dalším filosofem byl Anaximenes, který soudil, že tímto
elementem je vzduch a další v řadě Herakleitos takto uvažoval o ohni (atd...); až Empedokles vyřešil tento problém kompromisem a stanovil za
základní elementy hmoty: oheň, vzduch, voda a zem; Aristoteles k nim přidal aither (éter) - zvláštní látku, z níž jsou utvořena svítící nebeská tělesa
5.stol. př.n.l.
řecký filosof Leukippos byl prvním člověkem (jehož známe), který uvažoval o problému dělení hmoty; dospěl k závěru,
že nelze donekonečna hmotu dělit na menší a menší části a tvrdil, že jednou dosáhneme zlomku hmoty tak malého,
že jej již nebude možno rozložit na nic menšího
4.stol. př.n.l.
Demokritos byl jedním z Leukippových žáků a přijal jeho představu o nedělitelnosti hmoty; označil tyto části hmoty jako "atomos",
což v řečtině znamená "nedělitelný" a proto se tedy dnes takový zlomek hmoty nazývá 'atom'.
Podle Demokrita se veškerá hmota skládá z atomů a je-li mezi nimi prostor, obsahuje nic, tedy prázdnotu. Demokritos byl zakladatelem atomismu.
3.stol. př.n.l.
s atomismem však nesouhlasilo velké množství největších řeckých filosofů (Platón či Aristoteles) avšak např. Epikuros učinil z atomismu
jádro svého učení (napsal prý až 300 knih, avšak nedochovala se ani jedna)
1.stol. př.n.l.
nejvýznamější z epikurejců byl Říman Titus Lucretius Carus, známý jen jako Lucretius - v r. 56 př.n.l. vydal báseň "De rerum natura"
(O přírodě) a v ní podrobně vyložil epikurejské pojetí atomismu. Ve své době byla báseň velmi populární, ale později (křesťanství)
byl Lucretius odsuzován za ateismus. Jedna kopie se však dochovala a v r. 1417 byla znovuobjevena.
16/17.stol. n.l.
Lucretiova báseň (po vynálezu knihtisku) se šířila Evropou a francouzský filosof Pierre Gassendi se po jejím přečtení stal zastáncem
atomistického pojetí světa a šířil své učení dále.
17.stol.
první pokusy (se vztahem k atomismu) provedl r. 1662 Robert Boyle: použil zkumavku ve tvaru písmene J, jejíž krátké rameno bylo uzavřené
a dlouhé otevřené; otvorem do ní nalil rtuť, která stlačila vzduch v krátkém rameni a snížila tak jeho objem: zvýšením výšky sloupce rtuti
v dlouhém rameni snížila objem vzduch v rameni krátkém (tento nepřímý vztah mezi tlakem a objemem se nazývá Boylův zákon).
Toto chování stlačeného vzduchu se vysvětlilo pomocí atomismu: je-li vzduch tvořen atomy, mezi nimiž není "nic", tak vyvinutím tlaku na vzduch
"vytlačíme" prázdnotu a sníží se tak jeho objem; atomismus začal poprvé získávat převahu
1794-1799
v tomto časovém období objevil francouzský chemik Joseph-Louis Proust tzv. zákon stálých poměrů slučovacích, který pro atomismus znamenal
velikou podporu - tytéž chemické slučeniny jsou vždy složeny ve stálých poměrech chemických prvků (resp. atomů)
poč. 19. stol.
francouzský chemik Claude-Louis Berthollet stál zásadně proti Proustovi a trval na tom, že jeho analýzy ukazují, že sloučeniny mohou být
složeny z prvků v jiných poměrech; švédský chemik Jakob Berzelius prováděl analýzy a ty podporovaly Proustovu myšlenku a prokázal, že
zákon stálých poměrů slučovacích platí; r. 1803 však anglický chemik John Dalton definoval "kompromisní" zákon několikanásobných poměrů
(např. oxid uhelnatý a oxid uhličitý - CO, CO
2: dvě odlišné chemické sloučeniny se stejným složením prvků,
ale v jiném poměru)
intermezzo
atomová teorie se sice osvědčila, ale stále chyběl jasný důkaz, pomineme-li důkazy nepřímé (odvozování, dedukce); i 100 let po Daltonovi
byli chemici, kteří varovali před tím brát atomy příliš vážně (Friedrich Wilhelm Ostwald)
1827
skotský botanik Robert Brown zkoumal pod mikroskopem pylová zrnka ve vodě (dále i sklo, kov aj.) a všiml si, že se všechna zrnka pohybují
sem a tam jako by se chvěla; usoudil, že pohyb musí být způsoben něčím jiným než je proudění vody či jiné možné podněty; jev dostal název
Brownův pohyb a zpočátku nikdo nedokázel podat jeho vysvětlení
60.léta 19.stol.
skotský matematik James Clerk Maxwell se pokoušel vysvětlit pohyb plynů na základě předpokladu, že atomy a molekuly, které je tvoří, jsou
neustále v pohybu - tuto teorii vyjádřil i matematicky na tento model vysvětloval chování plynů a také Boyleův zákon; dále definoval, že
teplota je měřítkem průměrné rychlosti pohybu atomů a molekul (platí i pro pevné a kapalné skupenství)
1902
švédský chemik Theodor Svedberg upozornil, že Brownův pohyb je možné vysvětlit tak, že těleso ve vodě je ze všech stran bombardováno pohybujícími
se molekulami vody: částečka hmoty ve vodě reaguje na náraz několika molekul lehkým trhnutím ve směru nárazu a v tom okamžiku dojde k
mimořádným nárazům v jiném směru a částečka je postrčena novým směrem - pak se pohybuje náhodně a nepravidelně v odezvu na náhodný pohyb
okolních molekul (toto vše jen spekulace, bez důkazů)
1905
německo-švýcarský matematik Albert Einstein aplikoval Maxwellovu teorii na bombardování malých částic a ukázal, že se chovají přesně tak, jak
jak bylo pozorováno u pylových zrnek - předložil matematické rovnice popisující Brownův pohyb
1913
francouzský fyzik Jean Baptiste Perrin porovnal Einsteinovy rovnice se skutečným pozorováním (kousky klovatiny ve vodě; aplikoval gravitaci -
klovatina musí být díky nárazům atomů vody "mrštěna" i proti gravitační přitažlivosti a nacházet se tedy občas výše než ostatní kousky klovatiny)
a výsledkem byla naprostá shoda teorie s praxí; dopočítal i velikost molekuly vody a atomy z nichž se skládají; jednalo se tedy o
první potvrzení (alespoň) účinků jejich kolizí (viz výše intermezzo: sám Ostwald připustil existenci atomů)
1936 / 1955
r. 1936 německý fyzik Erwin Wilhelm Mueller teoreticky definoval konstrukci přístroje, který by umožnil zvětšit pohled na hrot jehly do
té míry, že by bylo možné vytvořit snímek atomu(ů) a r. 1955 byly atomy poprvé opravdu spatřeny
